S legiemi jsem objevila velký lidský příběh

20.1.2015 Příběh, který touží většina historiků objevit alespoň jednou v životě. To jsou pro Joan Mohr českoslovenští leigonáři.

Americká historička Joan Mohr věnovala československým legionářům a jejich sibiřské anabázi dvacet let života. Proč?

A proč jsme v ní získali nadšenou podporovatelku našeho filmu? Dozvíte se v rozhovoru, který jsme s ní vedli po e-mailu v lednu 2015.

Co vás na příběhu Československých legií v Rusku zaujalo natolik, že jste jim věnovala tolik pozornosti, energie a času?

Anabáze českých a slovenských legionářů na Sibiři v letech 1917 až 1922 pro mě byla stejně jako pro většinu Američanů naprosto neznámou věcí až do chvíle, kdy jsem objevila fotografii vojáka vystupujícího v roce 1918 z lodi kotvící v přístavu San Diego. Když jsem přečetla to málo, co jsem o vašich legionářích mohla zjistit v soudobém tisku vycházejícím v San Diegu, začala jsem přemýšlet, proč tento neuvěřitelný příběh zůstal pro celý svět a vlastně i pro Čechy a Slováky téměř zapomenutý. Nejdřív mě to rozdurdilo, pak jsem se ale snažila přijít na to, proč se historici k legionářům chovají právě takhle.

Jak jsem tehdy při studiu legionářských osudů pronikala hlouběji a hlouběji, postupně jsem si uvědomila, že jsem zřejmě jediným zahraničním historikem, jenž se snaží složit dohromady jednotlivé kousky jejich odysey. Síla fotografií, které jsem objevila v archívech v Evropě i Americe, mi ukázala, že jsem padla na jeden z největších lidských příběhů první světové války. Příběhu Legií na Sibiři se věnovaly v té době každý týden a někdy i každý den nejdůležitější americké časopisy a noviny. Tak proč o těch mužích ani o tom, co museli prožít, dnes nikdo nic neví?

Kontaktovala jsem univerzitní archivy i katedry slavistických dějin a začala objevovat rodinné dopisy, úřední zprávy i fotografie. Brzy mi začalo docházet, že se stávám nástrojem v historickém výzkumu něčeho velmi jedinečného: objevení důležitého, ale zcela zapomenutého kusu historie. To pro mě byl a je úžasný dar a štěstí, kterého se mnoha historikům v celém jejich profesionálním životě nedostane. Narazila jsem na příběh československých legií, jehož součástí byla největší migrace v historii lidstva po Hannibalovi a před Kambodžou. Skutečnost, že tento příběh zůstal relativně neznámý, mi darovala povinnost a čest jej vyprávět.

Jak sama říkáte, v České Republice a na Slovensku je příběh legií téměř zapomenut. Podle všeho ale měli naši legionáři významný vliv na evropský a světový vývoj.

V době, kdy legionářská anabáze probíhala, prohrávali Spojenci, tedy Británie, Kanada, Francie, Japonsko, Rusko a později i USA v zákopech Západní fronty s Trojspolkem, čili Rakouskem-Uherskem, Německem a Tureckem. Osudy desítek tisíc českých a slovenských legionářů opuštěných ve východním Rusku a na Sibiři podél Transsibiřské železniční magistrály nabyly ve světovém měřítku takové důležitosti, že Spojenci ve společné snaze evakuovat odsud Čechy a Slováky přes tichomořský přístav Vladivostok vyčlenili na jejich přesun vojáky i zásoby. Spojenecký plán totiž byl legionáře přemístit z Ruska, aby mohli bojovat na Západní frontě. Češi i Slováci s tím nadšeně souhlasili.

Pro spojenecké velení znamenal přesun Československých legií na Západní frontu nezbytný fakt, že muselo pro přesun vyčlenit část lidských i materiálních zdrojů, které tak moc potřebovalo pro boje právě na Západní frontě. A naopak, Německo bylo nuceno přemístit potřebné zásoby a vojáky ze západních zákopů na východní frontu, aby mohlo československým legiím zabránit proniknout přes Sibiř až do Vladivostoku, kde na ně čekaly spojenecké lodě. To dokládá, jak důležitý osud Legií ve válečné snaze Spojenců byl.

V době, kdy se vojenské vlaky s českými a slovenskými vojáky pohybovaly přes Sibiř východním směrem, začali se k nim přidávat novináři z Británie, Francie, Severní Ameriky i Japonska a posílali reportáže domů do redakcí svých novin a časopisů. Organizace jako YMCA a Červený kříž přispívaly na evakuaci finančně i organizačně. Zdá se, že celý Západ chtěl „zachránit české a slovenské legionáře“. Legionářské vojenské vlaky a jejich pohyb nepřátelským prostředím se proslavily nejen v českých a slovenských přistěhovaleckých osadách v Americe, ale rovněž mezi Američany, kteří nevnímali ve střední Evropě žádný jiný zájem, než jen uchránit tyto muže nebezpečí smrtelného osudu.

Když se v Rusku dostali k moci bolševici a Brest-litevský mír vyvedl Rusko z války, získaly československé legie na důležitosti jako dobře organizovaná pravidelná armáda i jako základ možné druhé válečné fronty. Legie byly také silou pomáhající vytvořit po ukončení války nový stát. Jenže když první světová válka skončila, na důležitosti získala snaha vytvořit vztah mezi spojeneckými vládami a vůdci v Moskvě. To pohřbilo důraz na evakuaci československých legií.

Říkám to všechno pro to, abych dokázala, že příběh Legií měl ve své době světový význam. Dobový světový tisk dokonce zmiňoval, že Legie náhodně způsobily zavraždění cara Mikuláše II a jeho rodiny v Jekatěrinburgu.

Jak byli tehdy legionáři vnínámi americkou veřejností? 

Jak už jsem říkala, Američané, Kanaďané i britská veřejnost četli každý týden o postupu československých legií na Transsibiřské železniční magistrále. Jejich hrdinné obsazení celé této železnice tu bylo oslavováno jako zázračný čin. New York Times a London Times poslali svoje reportéry, aby s československými legiemi postupovali. Tito reportéři posílali domů každý týden fotografie z bojů i z každodenního života legionářů. Tyhle obrázky získávaly mysl i srdce americké veřejnosti. Když pak bylo několik legionářských jednotek evakuováno přes USA a Kanadu, místní občané se shromažďovali na nádražích, aby mohli projíždějícím legionářům zamávat.

Rozvíjející se příběh bolševického převzetí moci v Rusku zaujal a následně šokoval americkou veřejnost tím, jak se díky novinovým reportážím postupně ukazovala brutalita namířená proti ruským občanům a později i proti diplomatům cizích států. Jak se Legiím dařilo propojovat obsazené úseky Transsibiřské magistrály a vytvářet alespoň zdání pořádku tam, kde předtím vládl chaos a nepořádek, začalo si spojenecké velení ve Francii uvědomovat, že tito muži jsou tvrdí, zkušení a výborně vycvičení vojáci. Ale jakmile válka skončila a spojenecká vojska vyrazila z Vladivostoku směr domov, začala americká veřejnost i Kongres vyslovovat otázku, proč byly desítky tisíc legionářů ponechány svému osudu na Sibiři.

Americká veřejnost chtěla vědět, proč původní záměr pro vyslání amerického expedičního sboru American Expeditionary Forces (AEF) pro záchranu československých legií nebyl vlastně splněn. Opuštěné, a jak ze strany Rudé, tak Bílé armády agresi vystavené Československé legie byly veřejností chápány jak oběť slibů jejich vlastních spojenců, zrazené státy, které je předtím slibovaly evakuovat.

Tak, jak to vidím já, nebyli legionáři americkou veřejností nikdy chápáni jako „bojovníci proti bolševismu“. To byla spíše interpretace "bílých" a současně také paranoidní obava Lenina.

Musíme si uvědomit, že první i druhá generace českých a slovenských přistěhovalců v Kanadě a USA plně podporovaly válečné cíle Spojenců na Západní frontě. Podíl počtu jejich mladých mužů ve válečném konfliktu byl procentuálně vyšší než už jiných národností. Podobně jako se to stalo ve druhé světové válce, šli Češi a Slováci hned v prvních měsících války bojovat do Británie a Francie proti Německu a Rakousko-Uhersku. To bylo několik let před tím, než do války vstoupily USA. Mladí američtí Češi a Slováci šli dobrovolně bojovat proto, aby pro zemi jejich rodičů zajistili svobodu od německé a rakouské nadvlády. Legie na východě se staly drsnou připomínkou, že vytvoření nezávislého Československa bude velmi složitou záležitostí.

Co si myslíte o postoji presidenta Wilsona ve vztahu k československým legiím a našim exilovým politikům v době sibiřské anabáze?

Prezident Wilson včas pochopil, že Tomáš Masaryk, Milan Štefánik a Eduard Beneš představují legitimní československou vládu v exilu, která reprezentuje české a slovenské snahy o nezávislost. Myslím si, že viděl Legie jako armádu nově utvářeného státu ve střední Evropě. Americké jednotky byly vyslány do Archandělska, Murmansku a Vladivostoku s tím, aby tam ochránily vojenské a další zásoby (dodávky původně spojeneckému Rusku – pozn. překl.), které bolševici a další militantní skupiny začaly rozkrádat a převážet je do vnitrozemí, a aby pomohly s evakuací československých legií na Západní frontu. Oba tyto záměry byly zveřejněny v novinách po celé Americe i v Západní Evropě. 

Prezident Wilson měl čisté, leč naivní záměry. Poslal generála Gravese a jednotky AEF do Vladivostoku, aby se postarali o zmíněné zásoby a zároveň pomohli legionářům. Generál Graves odjel s instrukcemi presidenta Wilsona obsaženými v dokumentu s názvem „Aide Memoire“, který obsahoval příkazy, aby americké jednotky zůstaly neutrální a stranily se vtažení do místních konfliktů. Tváří v tvář takovým příkazům musel generál Graves odvracet hlavu od hrůz a situací, s nimiž se tu setkával a o nichž věřil, že by bývaly mohly být vyřešeny s pomocí jeho AEF jednotek. 

Prezident Wilson věřil Spojencům, ti sebou ale vzájemně manipulovali. Především Japonci na Sibiři pro něj byli zdrojem velkých obav. Japonci počet svých vojáků na Sibiři stále zvětšovali a podporovali různé brutální ozbrojené samovládce s cílem podpořit chaos v celé oblasti. Francouzi a Britové se tehdy tajně, bez vědomí Američanů, setkávali a diskutovali o tom, jak zajistit kontrolu Sibiře po ukončení války. Kontrola Sibiře ale nikdy nebyla cílem prezidenta Wilsona. Věřil, že československé legie by mohly být poslány na západní frontu podpořit Spojence. Nesouhlasil se změnou příkazů ze strany vrchního spojeneckého velení směrem k využití Čechů a Slováků pro otevření druhé válečné fronty na Transsibiřské magistrále - tím, že byli posláni z Vladivostoku zpět na západ směr Rusko.

Když těch několik jednotek československých legií, které měly to štěstí a byly z Vladivostoku evakuovány, připlulo na tichomořské pobřeží USA, prezident Wilson pro ně zajistil všechny myslitelné výhody. Setkal se nimi dokonce i v Bílém domě, kde jim vystrojil slavnostní přivítání s tím, že kromě jiného prohlásil, že byli hrdiny, jejichž činy nebudou nikdy zapomenuty. Na konci války se prezident Wilson setkal se svým přítelem, Tomášem Masarykem, budoucím prezidentem samostatného Československa. Spolu vytvořili ústavu Československé republiky, která se pak stala vzorem používaným i v dalších středoevropských zemích.

Prezident Wilson byl hlasem nových států střední Evropy, které vznikly v rámci uzavření Versaillské dohody. Byl propagátorem vytvoření Společnosti národů, aby byla odvrácena možnost vzniku dalšího válečného konfliktu. Bohužel jeho vlastní národní zájmy a pozornost politiků v americkém kongresu se staly ke konci války izolacionistickými a nepodařilo se proto dosáhnout dohody o vstupu USA do Společnosti národů. Společně s myšlenkou Společnosti národů byl také osud československých legií ponechaných na Sibiři brzy smeten z veřejného povědomí a z titulků novinových deníků.

Co si myslíte o hlavních postavách naší exilové politiky Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi, zejména ve vztahu k legiím?

Myslím, že Tomáš Masaryk byl neobvyklým člověkem – politický vůdce, který měl talent potřebný k tomu, aby vedl národ v kritické době jeho dějin. Byl to vlastně československý George Washington. Tomáš Masaryk naplňoval svoje přesvědčení v té fázi života, kdy už mohl plánovat odpočinek. Místo toho byli on i jeho rodina, která během první světové války hodně trpěla, vrženi do boje o národní přežití.

Milan Rastislav Štefánik byl zdá se renesančním člověkem. Zasluhuje mnohem větší uznání, než je mu přisuzováno za jeho práci ve Francouzské legii, pařížských salonech i za jeho práci astronoma v Tichomoří. Považuji Milana Štefánika za fascinující osobnost. Udivuje mě jeho houževnatost. Jezdil často do USA, vytvářel si tam přátele a ovlivňoval vůdčí osobnosti ve snaze získat uznání boje v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Později se stal velitelem československých legií na Sibiři a navštěvoval je, kdykoliv to bylo možné. Na začátku války neúnavně získával Američany a Kanaďany českého a slovenského původ pro boj na Západní frontě.

Byl to Štefánik, kdo zůstal v těsném kontaktu s důstojníky československých legií při jejich cestě přes Sibiř i zpět. Myslím, že by býval byl skvělým druhým československým prezidentem. Pověsti o jeho nešťastné smrti se stále zkoumají. Podle mých poznatků však nebyly nalezeny žádné známky toho, žeby havárie jeho letadla byla čímkoliv jiným, než tragickou nehodou. Je smutné pro budoucnost jak Čechů, tak Slováků, že různé pověsti o příčinách jeho smrti nemohou být nikdy nadobro vyvráceny.

O Edvardu Benešovi toho vím méně. Znám ho pouze jako starého muže na konci druhé světové války. Prezidenta, který se snažil zabránit převzetí moci komunisty ještě poté, co utrpěl několik záchvatů mrtvice. Moje znalost tohoto muže jakožto spojence Tomáše Masaryka a později prezidenta Československa je omezená na jeho spojení s Janem Masarykem.

Víte, kolik legionářů se usadilo v USA během jejich tranzitu vaší zemí? Podařilo se vám s někým z nich mluvit během práce na vaší knize?

Počet českých a slovenských legionářů, kteří zůstali v USA během své cesty přes Kanadu a USA, byl minimální. Byli vojáky cestujícími jako součást vojenských jednotek. Jejich nepřítomnost by bývala znamenala, že se vzdálili bez povolení, což by znamenalo trestný čin. Narazila jsem na situace, kdy několik mužů zmizelo, aniž byli nalezeni. V každém případě by bylo zajímavé zjistit, jestli některé z místních novin kdy psaly o mužích mluvících česky a toulajících se okolím. Já sama jsem nikdy neviděla žádné důkazy o legionářích, kteří zůstali v USA.

Mnoho legionářů se vrátilo do Kanady a USA později ve dvacátých a třicátých letech. Pan Josef Sklenička byl jedním takovým legionářem. Usadil se v Nebrasce po té, co byla ustaveno nezávislé Československo. Oženil se, měl děti a farmařil společně s dalším českým přistěhovalcem blízko města Lincoln v Nebrasce. Později pan Sklenička poskytl interview archiváři Nebraské univerzity. Mluvil dlouze o svých zkušenostech z cesty přes Sibiř v době svého mládí. Tato ústně podaná historka se stala částí knihy, kterou jsem napsala.

Možná nejzajímavější příběh člověka přeživšího sibiřskou anabázi, který se následně vystěhoval do USA, je příběh pana Petra Brožka. V době, kdy jsem se jeho příběhu začala věnovat, byla již většina legionářů dávno po smrti. Když se mi podařilo s ním někdy v osmdesátých letech konečně mluvit po telefonu, byl tento muž na rozdíl od nich velmi živý. Byl profesorem na University of Lehigh v Pensylvánii. Profesor Brožek byl jediným člověkem, který prožil sibiřskou anabázi, s nímž jsem kdy mluvila. Jeho příběh byl jedinečný. Petr cestoval jako sedmiletý chlapec se svým tatínkem, těhotnou maminkou a malou sestrou. Jeho otec byl za vlády cara českým zaměstnancem v ruské automobilce. Když vypukla válka, pokusil se odjet společně s rodinou zpět do Prahy. To se ale ukázalo velmi složité. Pan Brožek nakonec našel jednotky československých legií, které se přesunovaly směrem na východ. Český velitel jednoho útvaru souhlasil s tím, aby s nimi celá rodina cestovala, protože byli Češi. Petr si pamatoval, jak často lehával na vršku železničního vagonu a sledoval české a slovenské legionáře bojující proti bolševikům, kteří na vlak útočili. Profesor Brožek plánoval napsat vzpomínky na své zkušenosti z dětství při cestě do Vladivostoku, ale nakonec to neudělal. Zemřel na Alzheimerovu chorobu. Získala jsem práva alespoň k tomu málu, co napsal, ale také si pamatuji příběhy, které mi vyprávěl po telefonu, příběhy, které byly opravdu strhující.

Jaké další zajímavé lidi a osobnosti jste potkala během práce na vaší knize?

ddd.pngPřed několika lety jsem strávila jedno odpoledne s paní ministryní zahraničí Madeleine Albright. Popisovala jsem jí historii československých legií. Její otec tuto historii také studoval v době před několika desetiletími, pak bohužel zemřel. I když si poznámky ze studia otce uschovala ve své knihovně, ve skutečnosti ten příběh neznala. Ze setkání jsme odešly jako kamarádky. Požádala mě, abych s ní zůstala v blízkém kontaktu, protože si přála se rozhodnout, jak naložit s poznámkami svého tatínka. Bohužel, bez ohledu na to, jak moc jsem se kdy snažila se s ní zkontaktovat, nepodařilo se mi nikdy prorazit zdí asistentů, kteří Madeleine Albright obklopovali. Myslím, že by projekt filmu velmi podpořila, pokud by se nám podařilo se s ní spojit.

V průběhu let jsem potkala stovky lidí, již hledali stopy osudů svých příbuzných, kteří „tam“ zmizeli. Je to tolik neuvěřitelných příběhů. Několik lidí v Chicagu, kteří se poprvé potkali až na mé přednášce, zjistilo, že jejich rodiny jsou propojeny právě přes legionáře. Jejich příbuzní byli zcela jedineční, protože prošli celou cestu ze Sibiře domů pěšky, protože nevěřili slibům Spojenců, že by je kdy dopravili zpět domů.

Jaké hlavní zdroje informací jste užívala v průběhu práce na vaší knize? Měla jste přístup k ruským nebo česko-slovenským zdrojům?

Měla jsem k dispozici řadu studijních materiálů věnujících se anabázi československých legií. Začala jsem tím, že jsem kontaktovala všechny katedry slovanských studií v celých USA. Odsud jsem ale získala jen velmi málo informací. Pak jsem zjistila, že Hooverův institut Stanfordské university má řadu zdrojů týkajících se československých legií i bělogvardějců z doby občanské války v Rusku. Strávila jsem hodně času v Palo Alto v archivech Hooverova institutu a později v archivech v Berkeley.

Archiv novin New York Times má velkou kolekci fotografií, ale zpočátku pro mě bylo hodně složité do něj získat přístup. Důležité byly také sbírky ve vlastnictví místních novin v celých USA. Obsahují každotýdenní články z cesty a postupu legionářských vlaků přes Sibiř a ty pozdější se věnují také bojům s různými ozbrojenými skupinami a Rudou Armádou, do kterých se vaše legie dostaly. V St. Paul v Minnesotě jsem našla archivy YMCA, ve kterých je mnoho dopisů, fotografií a osobních předmětů věnovaných americkými členy této organizace. Byly to dobrovolníci, kteří s legiemi sdíleli jejich život v poli i ve vagónech jejich vlaků ve snaze pomoci jim dostat se z Ruska.

Současně jsem získala přístup k rozličným rodinných dokumentům, archivům organizace Sokol v českých a slovenských komunitách v USA, pro které jsem také přednášela. Bohužel se mi nikdy nepodařilo dostat se do Ruska, abych mohla prostudovat dokumenty o legiích v tamních archivech. Bolševická strana tohoto příběhu je stále ještě neprostudovaná. Rusové musejí mít množství informací, které čekají na to, aby se jim někdo věnoval. Velká část informací o pohybech vlaků československých legií, bitvách s bolševiky i vojenské rozkazy Rudé Armády musely být zaznamenávány s tím, jak Rudá Armáda postupovala po Transsibiřské magistrále směrem na východ, do Vladivostoku.

Navštívila jsem také Prahu, kde jsem prostudovala vojenské archivy hned po Sametové revoluci. Pracovníci v archivu pražské Invalidovny byli té „divné americké ženské“, která se přijela dívat na dokumenty o československých legiích, opravdu velmi nápomocni. Zdálo se mi, že to pro ně byl šok, že by se Američané zajímali o tak málo známou záležitost. Neměla jsem to srdce jím říct, že jsem byla zřejmě jediný Američan zaobírající se historií legionářské anabáze přes Sibiř. Oni sami byli rozladěni z toho, že jejich vlastní spoluobčané věděli tak málo o legionářských vojácích i o tom, co museli prožít a vydržet, než se dostali domů. Jsem velmi zavázaná těm skvělým lidem z Invalidovny: Mirce, Borisovi a Zuzaně za to, co mi umožnili prostudovat v jejich velké sbírce. Tehdy jsem také získala povolení použít fotografie z Vojenského archivu a obrázky z knihy „K vítězné svobodě“, opravdového pokladu legionářských fotografií.

Národní archiv USA (United States National Archives), archivy Ministerstva zahraničí (State Department) a Ministerstva obrany (War Department) obsahují informace o činnosti amerických jednotek na Sibiři, pohybech legionářských vlaků na Sibiři, polní mapy i velitelské zprávy. Americké expediční jednotky (American Expeditionary Forces) byly často i v denním spojení s hlavním spojeneckým velením ve Versailles, Londýně a Washingtonu. Dají se tam také najít záznamy z přístavů na západním pobřeží USA obsahující informace z lodních deníků lodí, které převážely vaše legionáře do USA. Tyto záznamy často obsahují seznamy českých a slovenských velících důstojníků a dokonce zaznamenávají rozhovory legionářů s představiteli amerických úřadů.

Přehled použité literatury na konci mojí knížky „The Czech and Slovak Legion in Siberia, 1917 to 1922“ obsahuje seznam všech mých zdrojů.

Myslíte, že příběh československých legionářů na Sibiři má sílu přitáhnout zájem Američanů, ale také Čechů a Slováků i dnes? 

Jsem si jistá, že příběh československých legií je pro americkou veřejnost atraktivní. Mnoho Američanů se o něm musí teprve dovědět, ale jak jsem již zmínila, strávila jsem přes pětadvacet let tím, že jsem cestovala po USA a o Sibiřské anabázi československých legií přednášela. Přednášky jsem vždy doprovázela fotografiemi zachycujícími život legií v poli i záběry jednotlivých legionářů. Když Američané slyší tento příběh a vidí ty obrázky, nemohou uvěřit, jak je možné, že o tomhle příběhu neslyšeli nic dříve. Po přednášce ke mně často přicházejí lidé se slzami v očích. Jsem přesvědčená, že tento příběh je světově atraktivní.

Po té, co vyšla moje kniha, The Czech and Slovak Legion in Siberia, 1917 – 1922, dostala jsem pozvání přednášet v knihovně Kongresu ve Washingtonu a na několika vyslanectvích. Na mých přednáškách byli i posluchači z akademických kruhů a také oni se velmi zajímali o příběh sibiřské anabáze a chtěli se dovědět víc. Zájem o moje přednášky je bez ohledu na místo, kde je pořádám, vždycky velký.

Myslím, že jádrem příběhu sibiřské anabáze je snaha o přežití a touha najít cestu zpět domů. Obě tato témata jsem nalezla v různé klasické literatuře prakticky ve všech kulturách. Jen velmi málo lidí bylo ale životem prověřeno do takové míry jako vaši legionáři. Probíjeli se domů uprostřed občanské války, krutostí, epidemií a zrady. Přesto ve své většině zůstali jeden druhému věrni a společně hledali cestu domů zpět ke svým rodinám. 

Chceme o nich natočit film. Může podle vás oslovit i americkou a světovou veřejnost?

Jsem projektem filmu nadšená. Hraný film má schopnost zachytit emoce a umožnit divákům vcítit se do situace způsobem, který odosobněný dějepis nemá k dispozici. Anabázi jsem studovala, přednášela i psala o ní. Popisovala jsem ji jako příběh boje. Ačkoli jsem svými přednáškami oslovila hodně posluchačů, nemohla jsem nikdy ani doufat, že oslovím velkou část americké veřejnosti. Hraný film má schopnost oslovit víc jednotlivců, než bych mohla kdy očekávat, že se mi oslovit podaří. 

Americká veřejnost takovéto filmy miluje. Myslet si, že v Americe nebude zájem o český nebo slovenský příběh takové hloubky a rozměrů, znamená odmítat, že Doktor Živago nebo Schindlerův seznam byly filmy atraktivní pro širokou veřejnost v USA. 

Vždycky jsem byla velkou obdivovatelkou „nové české vlny“ a režisérů jako Miloš Forman a Jan Svěrák. Mnoho let jsem jen doufala, že někdo talentovaný a vizionářský se rozhodne udělat film o sibiřské anabázi československých legií. Před tím, než jsem se setkala s Petrem Nikolaevem, jsem nikdy žádného českého režiséra nepotkala. Samozřejmě na mě udělaly velký dojem Petrovy filmy, ale největší dojem na mě udělala jeho dynamika a myšlenky, s nimiž tento nový projekt připravuje.

Anabáze byla cesta epických rozměrů. Jsem moc ráda, že nejsem tím, kdo je postaven před velmi složitý úkol zachycení celého tohoto příběhu do dvou nebo tří hodin. Ti vojáci si zaslouží všechnu pozornost, kterou jim svět může nabídnout. Dívám se na tváře, které na mě hledí z fotografií nafocených během sibiřské anabáze a cítím se s nimi propojená. Dělám si naději, že svět konečně porozumí jejich situaci. Nemyslím, že by se měli prezentovat jen jako hrdinové, právě naopak. Já je vidím jako muže schopné přežít cokoliv, jako příklad toho, jak docela obyčejní lidé, kteří jsou konfrontováni s velmi komplikovanou situací, mohou dorůst k tomu, že zvládnou zázračné věci. To, co vydrželi, nesmí být zpochybňováno. Jejich příběh je součástí příběhu první světové války i příběhu založení Československa. Kdo jiný by o tom měl být schopen udělat lepší, věrohodnější film než čeští filmaři?

Myslím, že by se film měl zaměřit na malou skupinku jednotlivců tak, aby divák porozuměl jejich osobním vlastnostem, jejich nadějím a pocitům. To udělá boj všech mnohem významnějším. Okolní krajina, násilí a hrůzy, kterým budou tito jednotlivci vystaveni, tak bude působit ještě dynamičtěji. Byli to mladí čeští a slovenští muži v tom nejlepším věku, kteří byli cizinci v nebezpečné zemi. Prostředí, které je obklopovalo, patřilo a patří mezi nejméně přívětivé na celé Zemi. Tito vojáci se naučili žít každý den uprostřed občanské války, mezi loupeživými bandity, hrůznými zvěrstvy, boji, epidemiemi a brutalitou, to vše ve velmi nepřátelském prostředí. Přežili ve vlacích, které projížděly neuvěřitelnými hrůzami. Myslím, že film může diváka provést těmito obrazy tak, jak to vidělo těch několik jednotlivců, které bude divák vidět a chápat.

Více než pětadvacet let jsem se cítila ve své snaze zcela opuštěná. Vždycky jsem doufala, že politická věda a katedry historie na univerzitách, které studují toto období, navrhnou studentům, aby studovali a psali o slovanských mužích, kteří bojovali na Západní frontě nebo že se pustí hlouběji do historie legií na Východní frontě. Můj popis tohoto příběhu by rozhodně neměl být posledním. Ve skutečnosti by to měla být jen jedna z mnoha snah a pokusů pochopit ten čas a místo. Vítám každého, kdo si přeje studovat hlouběji dosud nevysvětlené části tohoto příběhu.

 

S legiemi jsem objevila velký lidský příběh
Legionáři > Příběh filmu > Právě se děje > S legiemi jsem objevila velký lidský příběh